2. února 2011

Můj přítel Mazlík

Většina z vás jistě zná seriál Můj přítel Monk, ve kterém psychicky labilní detektiv, trpící zvláštní posedlostí naprostou čistotou, geniálním způsobem odhaluje nejrůznější zločince. Je vždy ve střehu a nic mu neujde. Vyřeší naprosto každý případ.
Za vzor si jej pravděpodobně vzal jeden nechvalně proslulý český soudní znalec, říkejme mu třeba Mazlík. Také by rád stále čistil a i on chce odhalovat zločince za každou cenu. Neváhá si je pro tento účel dokonce sám vyrábět. Je mu totiž jasné, že tak geniální schopnosti jako Monk nemá. Zaměřil se proto na tvorbu „znaleckých“ posudků, na jejichž základě jsou odsuzováni zcela nevinní lidé. To mu ale nevadí. Hlavně, že splnil úkol a údajný zločinec je po „zásluze“ potrestán.
Nebezpečnou kriminalitu podle něj páchají především lidé, kteří si drze dovolili tuhle vylepit nějakou samolepku, jinde zase vystoupit z autobusu s čepicí na hlavě nebo držet v ruce vlajku. Právě ti si podle něj zaslouží to nejpřísnější potrestání. A tak sepisuje a sepisuje své bludy, kterým sice již nevěří ani dítě v mateřské školce, ale policisté a soudci je berou za jednoznačné prokázání viny. Vždyť on je přeci geniální.
Občas se i náš génius utne a soud nemůže připustit jeho posudek jako důkaz. To ale vůbec nevadí. Pro některé soudce nebo policisty totiž neplatí zákony naší země. Vždyť mají „zdravý“ selský rozum. Tak se vesele odsuzují novodobí třídní nepřátelé jako na běžícím pásu a náš Mazlík může každý večer spokojeně a v klidu usínat i se svojí vlastní duševní poruchou, když si může před spaním odříkávat seznam jmen těch, kterým zajistil cestu na „popraviště.“

Robert Pravdivý