2. dubna 2011

Louža a Plouža čelí útoku mozkoromů

S okolní nocí se dělo něco zvláštního, což Louža s Ploužou zaregistrovali okamžitě. Indigově modrá obloha, až dosud posetá hvězdami, znenadání uhlově zčernala a nesvítilo na ní jediné světélko – hvězdy, měsíc, mlžně zářící lampa pouličního osvětlení na obou koncích ulice, to všechno zmizelo.
„Sakra, Ploužo, já to říkal už předtím, že si trasu pochodu těch extremistů Krupkou máme prohlédnout za světla. Teď se nám tady ještě něco stane,“ zajíkl se se strachem v hlase komisař Lukáš Louženský otáčeje se při tom ke svému nadřízenému, vrchnímu inspektorovi Petru Lohsemu.
„I mlč, ty motyko hloupá. Aby tě husa kopla. Co se nám může stát? Jsme přeci policisté,“ sebevědomě odvětil vrchní inspektor. „A kdybys na sebe nenatáhl ten pytel, který je podle tebe pláštěm neviditelnosti, tak jsme ani nemuseli být tak nápadní,“ dodal.
„To není žádný pytel. Jen podívej na ty krásné růžové kachničky, plovoucí vedle modrých delfínků. Sám jsem to ušil. Musel jsem použít tři moje nejoblíbenější pyžama,“ nedal se komisař Louženský.
Najednou však oba zůstali nehybně stát a začali se rozhlížet očima doleva i doprava. Především komisaři Louženskému byla taková zima, že se třásl po celém těle, na pažích mu naskočila husí kůže a chloupky v zátylku se naježily.
Bylo to nemyslitelné… tady přece nemohli být… ne v Krupce… Napínal uši. Věděl, že by je dřív slyšel, než viděl.
„Já to řeknu tatínkovi,“ zakňoural inspektor Lohse, kterého se také začal zmocňovat strach a rovněž se roztřásl zimou. V tu chvíli ale zmlkl. Uslyšel totiž právě to, čeho se nejvíce obával.
V ulici bylo kromě nich ještě něco jiného, něco, co o sobě dávalo vědět hlasitým řevem doprovázeným vrzáním dvoukoláku naplněného sesbíraným železem a dalšími kovy. Jak tam oba stáli, zalila je vlna hrůzného děsu. Komisař Louženský nakonec nevydržel a dal se na zběsilý útěk.
„Loužo, vrať se! Běžíš jim přímo do náruče,“ zakřičel inspektor Lohse, ale nebylo to již nic platné. Kroky komisaře Louženského náhle utichly a nocí se ozval děsivý výkřik a radostné volání tajemných stínů. Ocitl se přímo uprostřed skupiny místních mozkoromů.
„Loužo, nech kapsu zavřenou. Ať se bude dít cokoli," zvolal inspektor Lohse. Zároveň vytáhl služební pistoli, ze které zableskly jiskry, a vzápětí se vyvalil obláček stříbřitého dýmu.
Mozkoromové se na okamžik zastavili, ale nakonec neúprosně pokračovali v započatém útoku. „Hej, more. Dejte peněženky, nebo uvidíte. Nahlásíme vás našemu ministrovi Kocábovi, který vás obviní z rasismu, z vězení jen tak nevyjdete.
„Loužo, dej jim raději všechno co máš a vypadneme. Můžeme být rádi, že jsme z toho dnes vyvázli tak lacino. Jen si vzpomeň na Nový Bydžov, kde nás příslušníci Rrrr (Radikální romské revoluční roty) zmlátili tak, že jsme se museli léčit v nemocnici,“ zařval inspektor Lohse a vyndal z kapes postupně peněženku, mobilní telefon, poukaz na psychiatrické vyšetření a kojeneckou láhev s vlastnoručně uvařeným čajem. Poté se již na místě nijak nezdržoval a rychlými skoky zmizel v mrazivé noci.

Upozorňuji, že se jedná o fikci. Jakákoli případná podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.

Daniel Čapek