5. srpna 2010 

Když uhnijí poupata

Zpěvák Michal David vrátil v rozhovoru pro týdeník Instinkt úder, který mu zasadila ČSSD po vyhraných (prohraných) parlamentních volbách. Představitelé této strany, která jej využila k nalákání občanů na své předvolební mítinky, jeho angažování v rámci volební kampaně tvrdě odsoudili. Již nikdy více prý nedopustí, aby se na akcích organizovanými sociálními demokraty objevil umělec spjatý s bývalým režimem.
Michal David, který se doslova obětoval pro dobré volební výsledky strany značně povadlé a zapáchající růže, se zcela logicky brání obviněním, která jsou mu nyní podsouvána. Podle něj jsou normalizačními umělci všichni, kteří za komunismu zpívali a vyvíjeli uměleckou činnost. Možná má i svým způsobem pravdu.
Zcela jistě se nyní oprávněně ptá, proč nejsou stejným způsobem osočováni jiní zpěváci a zpěvačky, např. Lucie Bílá, Hana Hegerová a další. Proč se nesnáší z řad bossů ČSSD kritika také na populární skupinu Elán, která rovněž na jejich předvolebních estrádách vystupovala? I tato hudební formace byla přeci součástí kultury tehdejšího Československa.
Představitelé ČSSD si prostě našli obětního beránka. Nemohou veřejně připustit skutečnost, že za volební výsledky, které nesplnily očekávání, může především arogance a slibování nesplnitelného ústy jejich vrcholných činitelů.
Účelem mého příspěvku není podpora Michala Davida. Ostatně bych mu, jako člen údajně extremistické, neonacistické, rasistické a kdoví čeho všeho ještě -stické Dělnické strany sociální spravedlnosti spíše uškodil, než pomohl. Z mého pohledu jde o zamyšlení nad chováním některých politiků, kteří neváhají v boji o moc využít a zneužít každého, aby jej v případě výsledku, který zcela neodpovídá jejich představám, hodili bez jakéhokoli ostychu přes palubu.
Snad se podobného jednání nedočkám i já sám a DSSS se mě rovněž nebude chtít zbavit. V době vlády KSČ jsem totiž také veřejně zpíval před publikem. Nechtěl jsem, ale musel jsem, v hodinách hudební výchovy na základní škole…

Petr Kotáb