9. listopadu 2010

Malleus maleficarum – Kladivo na extrémisty

Starý muž ve fialovém taláru se otřásl. Snad zimou, snad něčím jiným. Vedle bývalého šumperského děkana uviděl advokáta Bobliga, vedle poctivé selské tváře nepříjemný obličej, prozrazující zchytralost a lstivost. Od počátku Boblig vedl hlavní útok proti Lautnerovi. Nás neustále o jeho vině přesvědčoval a svými relacemi si na nás vynucoval rozhodnutí. My jen schvalovali a přikládali pečeti a podpisy. Nevyslechli jsme obviněného osobně, ačkoli nás žádal o ochranu. Věřili jsme více tomu podezřelému advokátovi než vlastnímu děkanovi. Je pravda, ďábel se může zjevovat v rozmanitých podobách a vybírá si za spojence nejrůznější lidi. Mohl získat i starého, ctihodného kněze, ale i toho podezřelého advokáta! A potom by celý proces byl dílem ďáblovým! Biskup si připomněl poslední dopis Lautnerův po vyhlášení rozsudku: „Tvrdím, že jsem se nikdy nedopustil takového zločinu, pro který jsem odsouzen na smrt. Přiznal jsem se proti svému svědomí jen ze strachu před novým mučením…“
„Můj Bože!“ vzdychl biskup a znovu ho zamrazilo. Jeho zrak se stočil k plátnu na protější stěně. Znázorňovalo biblický příběh o návratu ztraceného syna. Vzpomněl si, že obraz získal krátce před poslední audiencí šumperského děkana.
Jaké podobenství! Téměř denně se biskup na obraz dívá, a pokaždé obdivuje umění mistrovo, které dovedlo tak silně vyjádřit myšlenku biblického příběhu. Ale neobdivoval se malířovu umění víc než myšlence?
Není šumperský děkan také takový ztracený syn? Soud sice uznal právem: malefikant, velký mág. Avšak někteří praví: svatý mučedník! Ztracený syn starozákonní – a ztracený syn šumperský děkan. První se vrátil a s láskou byl přivinut na hruď otcovu, druhý shořel na hranici a nikdy se nevrátí. Ztracený syn Kryštof Alois Lautner! Ztracený syn Carolus, Dei et Sedis Apostolicae Gratia Episcopus Olomoucensis… O Kryštofu Lautnerovi někteří pravili: Mučedník! Biskup sklonil hlavu. Bylo mu líto sama sebe.


Převzato z knihy Václava Kaplického: Kladivo na čarodějnice – Praha 2003.


Ze současnosti:

Starý muž v černém taláru se otřásl. Snad zimou, snad něčím jiným. Vedle bývalého vlastence uviděl advokáta Bobliga, vedle poctivé tváře nepříjemný obličej, prozrazující zchytralost a lstivost. Od počátku Boblig vedl hlavní útok proti Vondrákovi. Nás neustále o jeho vině přesvědčoval a svými relacemi si na nás vynucoval rozhodnutí. My jen schvalovali a přikládali pečeti a podpisy. Nevyslechli jsme obviněného pozorně, ačkoli nás žádal o ochranu. Věřili jsme více tomu podezřelému advokátovi než vlastnímu člověku. Je pravda, ďábel se může zjevovat v rozmanitých podobách a vybírá si za spojence nejrůznější lidi. Mohl získat i ctihodného politika, ale i toho podezřelého advokáta! A potom by celý proces byl dílem ďáblovým! Biskup si připomněl poslední dopis Vondrákův po vyhlášení rozsudku: „Tvrdím, že jsem se nikdy nedopustil takového zločinu, pro který jsem odsouzen na smrt. Přiznal jsem se proti svému svědomí jen ze strachu před novou represí …“
„Můj Bože!“ vzdychl soudce a znovu ho zamrazilo. Jeho zrak se stočil k plátnu na protější stěně. Znázorňovalo biblický příběh o návratu ztraceného syna. Vzpomněl si, že obraz získal krátce před poslední audiencí českého vlastence.
Jaké podobenství! Téměř denně se soudce na obraz dívá, a pokaždé obdivuje umění mistrovo, které dovedlo tak silně vyjádřit myšlenku biblického příběhu. Ale neobdivoval se malířovu umění víc než myšlence?
Není českomoravský politik také takový ztracený syn? Soud sice uznal: malefikant, extrémista vlastenec. Avšak někteří praví: svatý mučedník! Ztracený syn starozákonní – a ztracený syn český vlastenec. První se vrátil a s láskou byl přivinut na hruď otcovu, druhý shořel na hranici a nikdy se nevrátí. Ztracený syn Patrik Vondrák! Ztracený syn Carolus, Dei et Sedis Apostolicae Gratia Episcopus Olomoucensis… O Patriku Vondrákovi někteří pravili: Mučedník! Soudce sklonil hlavu. Bylo mu líto sama sebe.
Jak se vám spí, političtí soudci?

Jiří Petřivalský