9. dubna 2011

Louža a Plouža: Setkání s Mrakoromem

Byl krásný sobotní jarní den a sluníčko intenzivně vysílalo k zemi své zlatavé paprsky. Ptáčkové vesele štěbetali a v nedalekém parku přeskočila ze stromu na strom zrzavá veverka. Policejní komisař Lukáš Louženský se protáhl, převalil z boku na bok a v duchu si řekl: „To je ale žůžo. Sobota je parádní den. Nemusím vstávat a vymýšlet hlášení o extremistech.“
V tom však zazvonil telefon a idylka komisaře Louženského rychle vyprchala.
„Sakra, kdo to otravuje. Ani o víkendu mi nedají pokoj,“ pomyslel si, ale přeci jenom natáhl ruku po telefonu a zvolal: „Haló, kdo je tam?“
„Do prčic, Loužo, ty ještě ležíš v posteli?“ ozval se v telefonu nazlobený hlas vrchního inspektora Petra Lohseho. „Rychle vstávej a mrskni sebou. Už jsme měli být na cestě do Krupky. Extremisti tam dnes pořádají pogrom na mírumilovné a pracovité občany města.“
„Jejejej, já ú... ú... úplně zapomněl,“ zakoktal se komisař Louženský. „A nebudou tam zase mozkoromové? Minulý víkend, kdy jsem jim padl do rukou, byl nejhorší v celém mém životě.“
„Neboj se nic, Loužo, oni za denního světla nemají takovou sílu. Jejich ochranné zbarvení je uzpůsobeno pro temné noci,“ odpověděl inspektor Lohse a dodal: „Za pět minut tě vyzvednu před barákem. Ne, aby sis oblékl zase ty růžové šatičky. Dnes musíme vypadat nenápadně a zapadnout do davu.“
„Tady je největší setkání mozkoromů, co jsem kdy viděl, Ploužo,“ vykřikl komisař Louženský poté, co dojeli obrněným vozem do Krupky. „Naštěstí na nás dnes nemohou. Jsme perfektně vybavení,“ zaradoval se a bojovně vyndal z úst červený dudlík, který žmoulal v ústech po celou dobu jejich cesty.
Radost komisaře Louženského ale netrvala nijak dlouho a nadšení rychle vyprchalo. Během několika málo okamžiků totiž proletěla kolem jeho hlavy ostře nabroušená sekera, kterou následovalo podomácku vyrobené kopí. Poté se dav rozzuřených mozkoromů rozestoupil a z jeho středu, za mumlání nesrozumitelných hebrejských slov, vyskákala prazvláštní zarostlá postava, která zvolala: „Jsem král mozkoromů, pán všeho nečasu, Mrakorom. Přátelé mi říkají Achabe nebo Ácho. Jsem zde, abych zabránil vašemu útoku na tyto mírumilovné bytosti. Nebudu jen tak přihlížet tomu, jak jsou pošlapávána jejich práva.“ Následně se rozhlédl kolem sebe, ukázal rukou na obrněný transportér policistů, kteří se v něm hermeticky uzavřeli před okolním světem, a řekl: „Do nich, do nich, přátelé.“
Dav mozkoromů se zavlnil, přešel do útoku a během několika sekund z obrněného transportéru nezbylo naprosto nic. Následně bylo vidět jen několik hloučků mozkoromů tlačících do kopce vozíky plně naložené kovem a z dáli zazníval vyděšený křik prchajícího komisaře Louženského, který z plných plic volal: „Nikdy! Do Krupky již nikdy nepojedu,“ čemuž inspektor Lohse utíkající po jeho boku plačtivě přikyvoval.

Upozorňuji, že se jedná o fikci. Jakákoli případná podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.

Daniel Čapek