6. září 2011

Absurdnost dnešních časů aneb Jak kolega ke kolečku přišel

Není výjimkou, že dnešní doba má řadu zvratů, které by naši předci označili za rouhání, či nedostatek zdravého rozumu. To, co před pár lety bylo ještě pobuřující, do nebe volající, jak říkají lidé narození v první polovině minulého století, či prostě jen zvláštní, se dnešní dobou stává moderní, vítanou a leckdy žádanou samozřejmostí. O čem mluvím? O módním trendu. Je až zarážející, kolik dospělých a často velmi vzdělaných lidí utíká k něčemu, co nějaká pomatená hlava vypustí do světa jako převratný objev, který musí každý trošku racionálně smýšlející člověk následovat. Pokud tak neučiní, je podivínem, zpátečníkem či extrémistou. Všichni jsme byli dětmi a každý si určitě vzpomene na nějakého svého hrdinu, kterým se chtěl stát, či na věc, kterou chtěl mít. Nebyl jsem jiný. Za mého času to byly například „céčka“. Generace tzv. Husákových dětí si na tuto lacinou módní novinku osmdesátých let s nostalgií vzpomene. Ročníky již v nové éře narozené budou brát tato barevná lesklá písmenka, se kterými si děti cvrnkaly na chodnících a silnicích, jako dinosauří prehistorickou hru svých rodičů či starších sourozenců. Ano, i já byl dinosaurus. Na obhajobu tohoto výdobytku musím říct, že kromě barevných řetězů, kterými se nejlepší pyšnili, tato hra učila trpělivosti, snaze být nejlepší a zároveň sdružovala děti formou hry, kdy agresivita byla neznámé slovo. Proto si osobně myslím, že z dnešního pohledu se ani tak nejednalo o módní trend, jako spíš o levnou, jednoduchou a úžasnou hru pro děti. Co však nabízí dnešní svět dětem? Nebudu zde vyjmenovávat jednotlivé hry, protože všechny jsou stejnak na jeden způsob. Chytrou a barevnou reklamou, kterou dnešní mládež všude vidí, vytahovat z našich kapes peníze za nesmysly, které naše děti nejen že nepotřebují, ale hlavně jim to nic pro jejich rozvoj nepřinese. Vzhledem k rozmachu tohoto moderního byznysu, orientovaného od nejmenších až po pubescenty, je každý měsíc módní něco jiného, a tak málokteré dítě si zvolí jednu hru, u které zůstane, jako my kdysi „céčka“. Děti jsou nejjednodušeji manipulovatelná skupina; bohužel přes tuto manipulaci dětí dochází k těžké lobby v mediálních prostředcích, kdo bude mít úspěšnější reklamu a delší vysílací čas či ještě lépe větší zisky. Tím dochází k naší manipulaci našimi potomky. Většina rodičů nesnese, aby jejich dítě bylo odstrkované vrstevníky pro „neschopnost držet se proudu“, a tak věc dítěti pořídí. Kdo je rodič, ví co myslím.
Co však je pro mě zarážející, je ochota přistoupení na tuto manipulativní hru lidmi, které neláme jejich vlastní potomek, ale které lámou média, kolegové, přátelé či úplně cizí lidé. Zřejmě je to zvířecí pud, který s námi jde už od pravěku. Držet se ve skupině a udělat cokoliv, aby člověk nebyl na okraji. Já se však ptám – je v dnešní době nutné ze sebe dělat pitomce, aby každý z nás někam patřil? Někdo odpoví ano, někdo odpoví ne. Problém většiny dnešních lidí je, že lenost nabírá na síle a že ochota zajímat se i o další aspekty této společnosti je z pohodlnosti zbytečná. Přesně tak to je s celou naší zemí. S celým českým národem. Většina raději tiše sedí a nadává, než aby zvedla ruku v pěst a křikla DOST. Koukli jste se kolem sebe v poslední době a zamysleli se, kolik lidí kolem Vás prochází a co nosí na sobě? Co říkají a jak vystupují? Je až úsměvné, jak někdo přejímá názory jiného, přestože jim nerozumí. O to smutnější je, když takovýto člověk je na vedoucí pozici a snaží se tyto názory interpretovat jako vlastní a jako revoluční, přestože se jedná o věc zcela padlou na hlavu.
Jako příklad uvedu situaci z místa, kde pracuji. Vedení napadlo, aby zaměstnanci byli „v proudu“, že zavede povinný den cizího jazyka. Tento den připadá na jeden den v týdnu. Asi jsem skutečně jiný, ale přijde mi velmi absurdní mluvit s Čechem ve své zemi na půdě českého státu cizím jazykem jen proto, abych byl ve středu této skupiny. A jako pomyslná koruna na hlavě slepého a hluchého krále je to, že každý příslušník této skupiny, který zatleskal tomuto návrhu, byl odměněn tradiční americkou koblihou a kolečkem, které má hrdě nosit na hrudi. Úsměv vystřídalo zděšení, že většina těchto lidí si hrdě kolečko opravdu na hruď připevnila a ještě se s radostí zakousla do koblihy na projev souhlasu, že patří k té pomyslné elitě. Nechci se nikoho dotknout, ale před 70 lety bylo něco podobného také nařízeno, jen s větší působností. Ještě dnes se o tomto návrhu mluví jako o zlu, které bralo lidem lidství. Vím, je to nyní z mé strany přehnané, ale světe div se, po 70 letech si lidi s úsměvem a veselím dávají na svoji hruď bezduchý symbol, který má znázorňovat příslušnost k elitě, která ocenila den cizího jazyka v české zemi jako progresivní myšlenku, která nás všechny udělá lepšími. Je absurdní, jak právě tito lidé, kteří nás za naše názory odsuzují a posílají nás na pranýř, dobrovolně přijímají za své učení, které je zbavuje důstojnosti a dělá z nich tupé ovce. A jejich odměna, kus mastného sladkého pečiva a pocit, že patří k tomu správnému proudu. Z mého kritického pohledu účastníci této akce vypadali jako jedinci ze sanatoria pro duševně choré, kteří se na sebe přihlouple usmívali, jelikož nevěděli, jak říct tomu druhému to, co by v rodném jazyce vyjádřilo pár slov. Patřit do takovéto skupiny a dělat ze sebe blbce? Děkuji, ale nechci.
Jsem Čech a Čechem zůstanu. Noste si, co chcete, a buďte na svoji hloupost pyšní, ale zabíjíte tím odkaz svých předků a vše, na co bychom jako národ měli být nejvíce pyšní. Na hrdost a čest svých předků.
Pro mě nadále zůstává symbolem český lev, a tak v předávání českého odkazu další generaci budu pokračovat!

Lumír