15. prosince 2011

Fikce? Nemyslím!

Stojím na hradbě a hledím dolů Jsem jedním z posledních hrdých, kteří ještě přežili tu řež, to vyvražďování vrchností, tu politickou likvidaci. Jsem kapitánem vojsk domobrany, jež se semkly pod jednou vlajkou, aby naposledy čelili té mase, která se tísní pod námi. Posledních několik let jsme ustupovali, přehlíželi problémy, na něž já a moji věrní jsme denně upozorňovali.
Nebylo naše varování nic platné. I samotný král raději hleděl do země a mlčel, když měl rozhodnout a vydat příkaz k absolutní blokádě všeho co jest proti zdravému rozumu. Raději se zaobíral vlastními cinrklaty a utrácel zlaťáky lidu na integraci a podporu vykořisťovatelů. Místo podstrojování měly být nakoupeny kilometry lýkového provazu a naostřeno pár desítek exekučních seker. Honosné zámky vlastizrádců a zlodějů za peníze království, měla vystřídat hezká šibenice s metrovou dírou v zemi. Purkrabí neslyšel, purkmistr neviděl. Všichni raději se stali úplatnými a zradili svůj lid.
I přes nebezpečí zatracení a jistotu uzavření si všech cest, odmítl jsem místo u stolu s těmi, jež zapomněli, že jejich služba je službou národu. S nálepkou konzervativec, neochotný nových věcí, milovník svého původního národa, oponent sbližování cizích národů, jsem oblékl opět zbroj a očistil meč. Nezbylo než postavit domobranu vlasti z otrhaných obyvatel této země, jejichž víra v korunu Českou přežila i úklady mocipánů. Následován posledními hrdými, vyrazil jsem do všech koutů království šířit světlo a vnášet mezi prostý lid pocit bezpečí. Nejeden kůň pod tíhou problémů a osudů obyčejného prostého lidu, jež trpí a trpěl pod nadvládou lživé vrchnosti a násilnými vandráky, padl a já musel jít kus cesty po svých. Tvář bičována ledovým deštěm, jako by snad i nebesa se spikla, mě nemohla zastavit. Šel jsem od domu k domu, vzýval hrdost národa. S hrdým pokřikem a zdviženou hlavou, nejednou jsme museli čelit gardistům, kteří se obklopili okolo vandráků a zlodějů, v jejichž zvířecích očích byl lesk a touha po naší krvi.
Nejednou jsem čelil zlu a lstivosti obyčejných prostých lidí, jež rozum a vlastní svobodu mysli zatemnily nepotřebné drobty vrchnosti.
Za těch několik let jsem viděl hodně zla a ještě více bezmoci. Došlo to až tak daleko, že lůza, která byla vždy na obtíž, byla povznesena nad samotné božstvo. A v ten moment jsem prozřel. Vrchnost nás prodala. Lid otupěl a zapomněl na své kořeny v naději, že s tichou modlitbou na rtech, ke starému a neustále více zatracovanému Bohu, se něco změní a oni budou mít vytoužený klid. Jejich klid spočívá v jejich hrobě. Čas vykoupení se díky této laxnosti neustále blíží. Nechtějí však si přiznat, že jejich konec je na dohled. Od doby kdy sami se prodali.

***

Mračna se stahují. Ze všech světových stran se sbíhají tmavé hordy zla, jež obklopují tuto poslední baštu národní hrdosti a svornosti. Naše krásná země je již vypálena. Vyplundrována. Lid, který se odhodlal konečně pozvednout zbraň, byl rozdupán několikanásobnou přesilou. Moc dlouho čekali. I gardisté, kteří před nedlouhým časem stáli proti nám, a plivali na mrtvá těla hrdých, nemají síly ani prostředky, aby bránili tuto zem. Jejich oddíly vypadají jak nedisciplinovaní vandráci, kteří se snaží skrýt před přesilou temných, které mají v patách. Volají nás. Křičí, ať jim pomůžeme. Rád bych. Vzdálenost, jež nás dělí je však větší, než jsem ochoten připustit. Nemůžeme jim pomoct. Jejich osud je bohužel již zpečetěn.
Poslední sten, poslední jejich zvolání. Poslední duše pozdě prozřelých, odcházejí z těl k samotnému Bohu. V jejich těle zejí rány po drápech, zubech, předmětech, jež síly zla používají k usmrcování svých nepřátel.
Je poledne, přesto tma jak v noci. I slunce si zaclonilo zrak. Temné hordy se blíží. Je nás pár, kteří se semknuli a pozvedli na nejvyšší věž hradu Bohemie prapor. Dnes bude posledním okamžikem této krásné vlajky, kdy bude ještě svobodně vlát.
Dnešní noc bude téct naposledy naše krev ulicemi. Po této bitvě zemřou poslední Češi, kteří v této krajině koruny České zbyli.
Je čas. Mračna se stahují. Hordy se blíží. Jsem si vědom, že dnešní den, dnešní noc bude naší smrtí. Smrtí českého lidu, smrtí naší země. Raději však padnout za vlast, než se vzdát pod nadvládou těchto omezených monster, které nás beztak zotročí nebo umučí. Raději zemřu jako hrdý Čech, než jako zbídačený otrok ve svém království. Ať je mým hrobem zem, za níž jsem prolil svojí krev.
Je čas moji bratři. Jsme poslední rytíři řádu světla. Poslední rytíři, kteří s popěvkem Kdož sů boží bojovníci, budou umírat za svojí zem!
Do útoku!!!

Lumír