18. října 2011

K proroctví křišťálové koule netřeba

Kvílení z jistých míst, halasné mediální znechucení prosystémových politiků, zahájení trestního stíhání, vypracování znaleckých posudků, fraška zvoucí se soudní líčení a předem jasné vyhlášení odsuzujícího rozsudku… Pořád na jedno brdo. Že úvodní impuls většinou vychází z kruhů deklarujících se jako „historické svědomí lidstva“, že znechucení předvádí jejich prodloužená ruka, že stíhání zahajuje politický odbor někdejší Veřejné bezpečnosti, že znalecký posudek vyhotovuje předpokládatelný okruh zneuznaných akademiků a že totožné rozsudky podepisuje svým jménem všem režimům loajální talárová skvadra, také není nic objevného. Kdysi mě proto napadlo ve své závěrečné práci jednou kapitolou porovnat komunistické rozsudky ze sedmdesátých let s rozsudky vynášenými na přelomu tisíciletí. Takřka totožné. Nepřekvapivě. Dnes se píše rok 2011 a pochybuji, že současné verdikty budou znít v principu jinak. Vládnoucí kruhy mají své libůstky vůči kritikům stále stejné.
Kapitola 2.3. z řádně obhájené práce „Analýza ultrapravicových ideologií a hnutí v ČR“  (Petr Kalinovský - UHK 440/1999) je přetištěna v plné šíři a původním formátu. Obzvláště k pozornosti je doporučena závěrečná poznámka, ve které je zaznamenána a jasně dokázána zcela zjevná schizofrenie kmenového komentátora - a tím i hlavního mainstreamového ampliónu - Mladé fronty DNES Karla Steigerwalda (a potažmo celé demokracie). Jsme proto zvědavi, kterak letos okomentuje tento Systémový lokaj blížící se rozsudek nad Lucií Šlégrovou.
Textová pozn.: Jméno odsouzeného je nahrazeno iniciálou; velké či malé „ž“ ve slově Žid je užíváno dle významu v původním kontextu; tehdejší číslování avšak téměř totožných paragrafů tehdejšího trestního zákona se od letos platného zákoníku liší.

2.3. T.K. Na tomto místě se autor práce bude zabývat poněkud podrobněji trestním řízením a následným odsouzením jednoho z redaktorů Politických novin Republika. Širší prostor tomuto tématu je dán pro veliké množství do očí bijící nejen historických a logických nesmyslů, jež jsou v rozsudku obsaženy.
Pan T.K. byl dlouholetým přispěvatelem zmíněného listu, který nešetřil psaním i o tématech „společensky“ tabuizovaných – zde především o velikosti židovského vlivu. Tak v čísle 44/1998 vyšel článek (pod kterým je podepsán a k jehož autorství se doznal) s názvem „Forum 2000 v Praze – naše moc bude neomezená!“ a v čísle 50/1998 článek pod názvem „Děti Mojžíšovy obviňují jiné z rasismu“, který je podepsán pod značkou.
Zmíněné noviny nečtou pouze straničtí příznivci, ale i jedinci, kteří podávají pravidelná trestní oznámení na pisatele překročivší některá tabu. V tomto případě podal trestní oznámení Leo Pavlát, tč. ředitel pražského židovského muzea. Trestní oznámení bylo podáno pro podezření ze spáchání tr.č. §198a tr.z. (pozn. 1) Obvinění pro tento trestný čin bylo sděleno dne 9.3.1999 a Obvodní úřad vyšetřování pro Prahu 7 vydal usnesení, (pozn. 2) ve kterém si vyžádal odpověď soudního znalce na následující otázku:  „Zda články (…) jsou způsobilé u osob vyvolat skutečnosti, které by následně vedly k podněcování k rasové, náboženské či národní intoleranci, zda ji podporují a šíří.“ Jako soudní znalkyně z oboru soudobé historie byla určena PHDr. (pozn. 3) Jana Svobodová, pracovnice Ústavou pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Na základě tohoto posudku, jemuž se dále bude věnováno, byla na obviněného podána státním zastupitelstvím obžaloba pro tr.č. dle §198a a následně byl postaven před Obvodní soud pro Prahu 7.
Ihned na začátků soudního stání však státní zastupitelství (velmi pravděpodobně po konzultaci s „poškozeným“ Pavlátem) změnilo kvalifikaci žalovaného činu na tr.č. dle §260 odst.1,2 písm a tr.z. (pozn.4) Ačkoliv celé přípravné řízení proti obviněnému a především znalecký posudek PhDr. Svobodové byl vypracováván pro stíhání dle §198a tr.z., a tento posudek konstatoval, že se soudní znalkyně ztotožňuje s názorem o naplnění skutkové podstaty právě paragrafu 198a, znalkyně své hodnocení daných článků před soudem dokázala poměrně pružně změnit. V písemném posudku není ani jediné písmeno, podle kterého by bylo možno uvažovat o jiné skutkové podstatě projednávaného skutku!!!
Vzhledem k ustanovení §314a tr.ř. musela být celá záležitost projednána před trestním senátem, který zasedl 23.6.1999, a téhož dne vynesl rozsudek, kterým odsoudil pana T.K. dle §260 odst. 1,2 tr.z. ke tříletému odnětí svobody a zároveň k  trestu zákazu jakékoliv publikační činnosti po dobu deseti let. (pozn. 5) Aby justice tohoto státu příliš nepopudila občany zavíráním novinářů do věznic, soud vymyslel vskutku přímo lišáckou věc: výkon tohoto trestu odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Že se jednalo o trest podmínečný, prosystémoví „kolegové“ pana T.K. z Mladé fronty DNES nemohli nezvýraznit. (pozn. 6) Jak soudu, tak přítomným novinářům ale bylo známo další stíhání pana T.K., které stejně v budoucnu mělo přinést změnu podmínečného trestu na trest nepodmíněný. Ne nadarmo existuje v českém jazyce přísloví o nažraném vlku a celé koze… (i když v tomto případě jen zdánlivě celé koze).
Ale k obsahu rozsudku samotného: ten vyhlašuje, že obžalovaný je vinen, že: „(…) sympatizuje s antisemitismem a čtenáře demagogicky vede a motivuje k nenávisti vůči židům a ospravedlňuje nepřátelství vůči jim, t e d y:“(pozn. 7).
Ponechejme teď stranou, zdali byl obžalovaný tímto vinen, ale zajímavější otázkou je, kterou skutkovou podstatu tato předpokládaná vina uvedená soudem ve výrokové části naplňuje. §198a tr.z.? §260 odst. 1, 2 písm. a) tr.z.? Případně §261 tr.z. (pozn. 8), o kterém však v žádné fázi stíhání nepadla ani zmínka? Dle názoru autora podtržená část soudního výnosu by měla spadat pod §198a tr.z., vždyť se hovoří o nenávisti a ne o zášti! A zášť je z právního hlediska chápána jako zesílená forma nenávisti. A tedy zákon na tento čin pamatuje jinou sazbou. Nebo snad má být obviněnému určena skutková podstata dle toho, že „sympatizuje s antisemitismem“? Ale ve skutkové podstatě §260 o sympatizování není ani slovíčko! Slůvko sympatizování se nachází pouze v §261 tr.z., o kterém však nepadlo ani slovo! Možná by nemělo být na škodu zaměřit se na význam spojky „a“ mezi slovy „antisemitismus“ a „čtenáře“.  Tato spojka by mohla mít význam v tom smyslu, že se obviněný vlastně dopustil dvou činů: sympatizování s čímsi a motivování k nenávisti. Tyto dvě věci jako by byly ve vině určeny zvlášť. (Přeneseno do řeči paragrafů: §198a + §261.) Vzhledem k předcházející řádkům působí velmi zvláštně odsouzení dle §260 tr.z...
Neméně zajímavě působí odůvodnění. Není problém vysvětlit proč. V rozsudku je totiž užíváno argumentů soudní znalkyně, které uvedla v prvním (tedy písemném) posudku a v němž se pokoušela dokazovat, že p. T.K. „Podněcoval…“, zatímco soud uvádí v odůvodnění , že „Propagoval…“.
Znalkyně, „o jejíž odborné způsobilosti nevznikly žádné pochybnosti“ (pozn. 9), konstatuje, že v prvním posuzovaném článku ačkoliv není ani jedenkrát použito termínu žid, židé, židovský,… obžalovaný bezpochyby útočí proti židům, což dokládá použitím několika citátů z Protokolů sionských mudrců, kterými p. T.K. komentuje myšlenky, jež padly na Havlem pořádaném „Fóru 2000“. (Téma Protokolů je rozebíráno v kapitole 1.5.2.) Budiž. O odborné způsobilosti soudní znalkyně ale vzniká dosti vážná pochybnost, když tato tvrdí, že „Protokoly byly prvně publikovány v Rusku v roce 1905.“ (pozn. 10). Je poměrně známá skutečnost, že Protokoly vychází poprvé v petrohradském časopise Russkuje Znamja již v roce 1903. (pozn. 11). Nesmyslnost užívání singuláru namísto plurálu (místo „Protokoly sionských mudrců“ termín „Protokol“) (pozn. 12) rovněž nesvědčí o příliš vysoké odbornosti znalkyně (případně o schopnosti soudců zaznamenat svědectví znalce bez chyb – ale „prašť jak uhoď“).
Již několikátou perličkou na pár stránkách rozsudku, který bude stát odsouzeného tři roky života, je zhodnocení významu Davidovy hvězdy, která byla přetištěna přes jeden z inkriminovaných článků. Tak znalkyně uvádí, že tento symbol je „v našem kulturním prostředí a povědomí vnímaný jako označení, které byli v období Protektorátu Čechy a Morava židé přinuceni nacistickými okupanty nosit na veřejnosti.“ (pozn. 13). Nepodařilo se sice zjistit, co PhDr. Svobodová míní pod souslovím „v našem kulturním prostředí“, ale většina občanů ČR přeci jen vnímá Davidovu hvězdu jako nejvýraznější symbol judaismu… Stejný se též podle jejího vyjádření nachází na „židovské státní vlajce“ (pozn. 14), jak familiérně nazvala vlajku Státu Izrael. Podobnou terminologii sice může zvolit novinář, ale od soudního znalce by se dalo přeci jen očekávat trochu více přesnosti. Ve Státě Izrael se stále vedou spory, zda-li tento stát má být chápán na nábožensko-nacionálním či na občanském principu, a tak musela rozhodnout definitivně až tato „erudovaná“ osoba…
Stejná osoba uvádí: „Antisemitismus lze charakterizovat jako přesvědčení, které z hlediska rasového, etnického, náboženského, národnostního nebo sociálního, vyvolává nepřátelské postoje vůči židům a ve svých důsledcích může vést až k činům známým z Hitlerova Německa.“ Na jiném místě této práce (kapitola 1.5.1.) je uváděno zcela jednoznačně, že antisemitismus je velmi nepřesný termín, ale to znalkyni, na základě jejíchž posudků jsou lidé odsuzováni, nejspíš ještě nikdo neprozradil.
Na jiném místě však tato poněkud upravuje výše citovaný názor. Najednou antisemitismus nevidí jen jako „přesvědčení“, ale pro potřeby přísnější trestní sazby uvádí, že „antisemitismus je hnutím a to přesto, že postrádá prvky charakteristické pro politickou stranu či jinou formu organizace“.(pozn. 15). To je ovšem postřeh, který spadá spíše do oblasti filosofie. Srovnatelně by totiž mohla tvrdit, že „švestka je jablkem, ačkoliv postrádá prvky charakteristické pro jablka“…
Skutečný šok ale nastává, když znalkyně určuje společenskou nebezpečnost jednání (a soud se s tím ztotožnil, když toto uvádí v rozsudku) : „Problematika antisemitismu je ostatně i v současnosti vnímána nejen českou ale i světovou veřejností, jak o tom svědčí bezpočet nejen vědeckých a historických děl, ale i z děl nejrůznějších oborů umění – viz např. ´Deník Anny Frankové´, muzikál ´Šumař na střeše´, apod.“ Zdůvodňovat společenskou nebezpečnost něčího jednání pomocí muzikálu je opravdu silná káva. Nedá se vyloučit, že téměř totožné zdůvodňování rozsudků bylo oblíbeným koníčkem známého nacistického soudce Rolanda Freislera – ten ale spíše argumentoval Richardem Wagnerem, případně myšlenkami z Mein Kampfu…
Ještě několik důkazů o úrovni soudní znalkyně. Na straně 5 se znalkyně (či možná ještě hůře – soud) dopouští pravděpodobně úmyslného vytrhávání z kontextu: „text článku je zaměřen jednoznačně protižidovsky a vůči židům /´kteří ani lidmi nejsou´/ urážlivě,…“ Část v závorce má být citát z článku T.K. V autentických souvislostech toto slovní spojení ale znělo: „Na tomto hradě, který byl kdysi sídlem hrdých českých panovníků a ve kterém se kdysi scházela elita naší země a nikoliv lidé, kteří ani lidmi nejsou, protože neuznávají lidské zásady, jako je čest, charakter a slušnost….“ Pan T.K. tedy o nikom neříká, že by nebyl člověk, protože je žid, ale lidství upírá těm, kterým chybí výše uvedené zásady!
Celý tento rozsudek působí jako nepříliš povedený žert, jak by nemělo vypadat rozhodování soudu. Už jenom z důvodů, že v celém procesu byl soud jaksi odstaven na druhou kolej a rozhodnutí o vině či nevině záleželo jen na soudní znalkyni, která byla:
1) silně motivována dokázat cokoliv (důvody se zjistit nepodařilo), co po ní bylo žádáno (v prvním posudku něco jiného než v druhém posudku).
2) znalkyně se svými znalostmi sotva převyšuje znalosti absolventa gymnázia.
Přesto si tato znalkyně z oboru historie troufla i na konstatování, že taktéž druhý článek podepsaný značkou je dílem T.K. PhDr. Svobodová byla sice jmenována jako soudní znalkyně, ale jen pro obor soudobých dějin. To jí však nezabránilo, aby před soudem nezačala pomocí lingvistických argumentů tvrdit, že oba články napsala jedna a táž osoba. Není snad potřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že pro obor textologie měl být povolán soudní znalec z daného oboru. I když podle vitality této dámy lze usuzovat na to, že by si troufla podat posudek i z oboru daktyloskopie.
Pí. Svobodová nabyla přesvědčení (a soud s ní), že obžalovaný sympatizuje s antisemitismem nacistického ražení (a proto vyšší trestní sazba) na základě toho, že přes nepodepsaný článek je natištěna Davidova hvězda; a tento článek byl panu T.K. přisouzen jen na základě konstatování osoby, která nemá s textologií nic společného…
Obhajoba obžalovaného se mj. ubírala směrem poukázání na političnost procesu. Soud se na toto téma vyjádřil v písemném odůvodněn následovně: „Pokud pak obžalovaný namítal, že tento případ považuje za útok na svobodu slova a projevu a odvolával se na Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod, kde je zakotvena slova a projevu, je třeba říci, že ani jedna ze zmiňovaných listin nejde tak daleko (…) Tato skutečnost je evidentně vyjádřena nezpochybnitelným souladem našeho trestního zákona s citovanými listinami, v němž pro takto bezbřeze pojímané svobodě slova a projevu jsou stanoveny hranice (…).“ Z právního hlediska nelze nic vytknout.
Takřka totožná věta je však k nalezení i ve spisu k trestní věci, která je rehabilitačním soudem uznána jako politický proces, ve kterém byli odsouzeni dnešní mocní: „Obhajoba obžalovaných nemůže obstát ani v tom směru, že pokud šlo o činnost VONS, šlo o uplatnění tzv. práva petičního (…) v případě činnosti VONS však nejde o uplatňování tohoto Ústavou zaručeného práva (…)“ (pozn. 16) I tato věta byla z hlediska tehdy platných zákonů v pořádku…
U málokterého soudu se dá během čtení rozsudku zaslechnout od předsedy senátu věta: „Vaše jednání bylo pane T.K. hnusné, opravdu hnusné.“ (pozn. 17). O poněkud kyselý vtípek k završení celé události se postaral ještě muž s cizokrajným jménem Karel STEIGERWALD. Ten v aktuálním komentáři k tomuto procesu píše: „Muž s nezvyklým jménem…“ (pozn. 18).

Jak již bylo řečeno nadpisem, k proroctví ohledně rozsudku nad Lucií Šlégrovou křišťálová koule netřeba. Dá se i předpokládat, že v odůvodnění rozsudku bude též spousta podobných režimových frází a bonbónků jako zde. Nu a já mohu býti jedině rád, že jsem tehdy svou závěrečnou práci alespoň obhájil, i když ne za výbornou. V akademické zkušební komisi se totiž zcela mimo mou představu objevila i jedna z výše v poznámkách jmenovaných osob….

Petr Kalinovský

Pozn.1 - Podněcování k národnostní a rasové nenávisti: odst. 1: Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu nebo rase nebo k omezování práv a svobod jejich příslušníků, bude potrestán až na dvě léta.
Pozn. 2 - ČVS: CVV-959/98-45.
Pozn. 3 - zápis titulu je takto uváděn v rozsudku nad T.K., ze dne 23.6.1999. Rozsudek je veden pod spisovou značkou 25T 31/99.
Pozn. 4 - Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů: odst1.: Kdo podporuje nebi propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť bude potrestán….. odst.2….odnětím svobody na tři léta až osm let.
Pozn. 5 - Po odvolání obžalovaného Městský soud v Praze plně potvrdil původní rozsudek dne 26.9.1999. Rozsudek je veden pod spisovou značkou 6TO 396/99.
Pozn. 6 - MfD, 24.6.1999, Redaktor Republiky má zákaz publikovat.
Pozn. 7 - str.1 zmiňovaného rozsudku, potrhl P.K., dále autor vychází jen z toho, co konstatoval soud v této nejdůležitější části rozsudku.
Pozn. 8 - Kdo veřejně projevuje sympatie k fašismu nebo jinému podobnému hnutí uvedenému v §260, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
Pozn. 9 - Str. 5 rozsudku.
Pozn. 10 - str. 6 rozsudku; v datu vzniku se mýlí až poněkud příliš institucí najednou, a to i včetně ctihodné UK: protokoly „v roce 1895 již existovaly prokazatelně i ve francouzské verzi“ (Veber, V., Židé v novodobých dějinách. Praha: Karolinum, 1997. Str. 225).
Pozn. 11- Tazbir, J., Protokoly sionských mudrců – Pravda nebo podvrh?. Olomouc: Votobia, 1996, str.5 astr. 22; stejně ve Výchova proti rasismu, str. 117.
Pozn. 12 - str. 6 rozsudku – a na téže straně dokonce dvakrát!!!
Pozn. 13 - str. 7 rozsudku; malé „ž“ též nepůsobí příliš fundovaně.
Pozn. 14 - tamtéž.
Pozn. 15 - str. 8 rozsudku.
Pozn. 16 - Městský soud 1T 23/79; dnes součástí Městský soud Rt 419/90 str. 307-8.
Pozn. 17 – slyšeno osobně autorem práce. JUDr. Šídlovi by snad mohl konkurovat pověstný předsedající vojenského soudu gen. Fink von Finkelstein: „při  rozsudcích dosti často zapomínal na císaře pána a už ani neříkal: ´jménem Jeho Veličenstva odsuzujete se k smrti provazem,´ale pronášel ´Odsuzuji Vás´.“ – Hašek, J., Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Praha : Čs. Spisovatel, 1990. Díl II. Str. 286-7.
Pozn. 18 - MfD 25.6.1999 T.K. rasistické zvuky.  Neexistuje snad přesvědčivější důkaz o neobjektivním pohledu „veřejnosti“ na ultrapravici, proto jsou články přetisknuty v celé délce. Následující dva komentáře jsou od jednoho a téhož „inkoustového lháře“ (termín z článku T.K.) Oba dva komentáře taktéž vyjadřují schizofrenní stanovisko listu. Nejdůležitější pasáže podtrhal P.K.

Proces vizionáře Pěchy

Dočkali jsme se. Mladý vizionář se Šumperka byl obviněn za šíření třídní nenávisti a z propagace komunistického hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod občanů. Takto byli dosud obviňováni různí neonacisté a rasisté. Samozřejmě nás hned napadlo, proč právě malá šumperská rybka, proč jakýsi Pěcha, který očekává světovou revoluci. Vždyť hned dvě komunistické strany jsou legální a říkají totéž co Pěcha. Například: hrdina Stalin – lži o něm. Na táborech lidu hovoří předáci KSČM ostře jako břitvy: Poslední bitva brzy vzplane. Jen na obrazovce se mění v mazané demokratické lišky. Pěchu lehce strčíte za katr. Proces s Grebeníčkem by byl skandál a nevynesl by trest, nýbrž slávu a zastání v Radě Evropy. Soudit člověka za to, co si myslí a co hlásá, je vždy velmi podivné. Podivný je i výběr pachatelů: jeden ano, druhý ne. Ještě divnější je soudit proroctví – co prý jednou bude. Jednoho stíhají, že vydal Hitlerovy hrůzné myšlenky jako dokument, druhého nestíhají, by´t vydal knihu, která Stalina přímo chválí. Ovšem máme tu zákon. To a to nepropagovat, nešířit nenávist, neohrožovat svobody. Ale už ten zákon sám ohraničuje svobodu nejzákladnější, svobodu myšlení. Když někdo myslí špatně, snadno mu sáhneme na svobodu. Jenže trestat myšlenky se projeví jedině takto: bludy vizionáře Pěchy s námi zůstanou, ale naší svobody bude méně. Připomeňme si absurdnost věty: tato myšlenka porušila zákon. Myšlenka? Písmena? Chvění vzduchu? Proti myšlence existuje jediná obrana – úspěch jiné myšlenky. Žalář je pro myšlenku dar. Nezájem, to je porážka. Ale zákaz? Nebuďme směšní, vždyť to v době Internetu už ani nejde. Pěcha by měl být stíhán, až přikročí k činům, jak jeho teorie žádá. Od slov k akci. Akcí poruší zákon, je revolucionář. S procesem bezvýznamného Pěchy dočkáme se významného rizika. Pokud dá soud rozsudek „takto se myslet nesmí, posuneme se zase o krok zpět.“ (MfD 28.7.2000).
Tentýž autor má o svobodě projevu jiný názor, pokud se projev dotýká Židů (čili jeho).

T.K.-ovy rasistické zvuky

Muž s nezvyklým jménem T.K. byl v nezvyklém procesu odsouzen ke třem rokům vězení (s odkladem na pět let) a k desetiletému zákazu publikační činnosti. T.K. je předním českým rasistou. Proces byl nezvyklý proto, že podobné případy se objevují u soudu zřídka. Trest je dost vysoký. Drsně zní zákaz publikační činnosti. Toto ještě, co je v Čechách svoboda, asi nebylo. T.K.-ovy články byly dost peprné. Žádný nacistický agitpropčík by se za ně nestyděl. Zaměřoval se na Cikány, Židy, prorokoval jim vyhlazení a všelijak dovozoval jejich méněcennost. Zdálo se mu asi, že jeho vlastní cena tím roste, ale rostla spíše budoucí trestní sazba. T.K. bude možná skuhrat, že mu soud omezil svobodu, ale už předem je nutno této nestoudnosti odpovědět, že soud správně chrání svobodu těch, které T.K. ve svých statích navrhoval likvidovat. Takových T.K., kteří si svobodu vysvětlují jako libovůli ohrožovat spoluobčany, nosí naše planeta stále dost. Rozsudek je také příhodný. Ohromně se šikne do období, kdy se chystá novela tiskového zákona. Na T.K., který páchal zločiny v tisku, stačily dosavadní univerzální zákony. Kdyby byl mazaný, mohl svůj rasismus šířit i jinak než tiskem. Třebas vyvěšovat ze svého bytu hanebné obrazy, vydávat na veřejnosti rasistické zvuky, hanobit jiné národy rukama či nohama. Na fantazii T.K. by byl tiskový zákon krátký. Univerzální o rasismu jej polapí vždy.  Problém je jinačí. T.K. své stati zveřejňoval léta. Od zločinu k žalobě, procesu a rozsudku byla nesmírně loudavá a rozvláčná cesta, až se rasistovi začalo zdát, že se mu nic nestane a vše může. Totéž začalo se zdát i slušným lidem. Co se tolik let vyšetřovalo u zcela jasného případu, neví nikdo. V čase rozsudku si už málokdo pamatuje, kdo ti T.K. vlastně byli a co dělali. Vzkaz od soudu mohou si zákonodárci vyložit takto: paragrafů je dostatek, není třeba psát další. Ale ten provoz, ten provoz…  A nejen v nějaké mizerné T.K. historii.